Leden 2009

Animačka

31. ledna 2009 v 12:43 | Lassie |  animace vlků

Kresba vlka

31. ledna 2009 v 12:39 | Lassie |  Kreslené obrázky vlků
Krásná kresba vlka !♥ Mně se moooooooc líbí snad se bude líbit i Vám

Foto vlků

31. ledna 2009 v 12:37 | Lassie |  Obrázky vlků

Vlcí ♥

31. ledna 2009 v 12:35 | Lassie |  Kreslené obrázky vlků

Chcípl mi můj love comp...

15. ledna 2009 v 21:17 | Lassie |  Lassie
No..Chytla jsem vira a můj počítač chcípá...Těd píšu z cizího compu a blog je pozastaven do příštího týdne,do té doby dokud to můj starej nerozdejchá...Moc se omlouvám všem SB a návštěvníkům mého blogu ale nedá se nic dělat...

jednorožec

11. ledna 2009 v 16:24 | Lassie |  Fantasy
Jednorožec (Unicorn)

Jednorožec je legendární tvor velmi podobný antilopě či koni s kopyty sudokopytníka. Některé prameny jednorožce dokonce popisují jako křízence jelena, lva, kozy nebo nosorožce. Nejčastějši je však charakterizován jako kůň s jedním osamoceným šroubovitým rohem urpostřed čela. I vyobrazení se nejvíce podobají tomuto modelu. Na většině obrazů můžeme jednorožce spatřit jako koně s jelení hlavou, dlouhým spirálovitým rohem a lvím ocasem. Obecně je považován za zosobnění dobra, znamení inteligence, síly a později, v dobách křesťanství, také čistoty a panenství. Bývá považován za součást magického lesa a jeho hlavního ochránce. Roh a vzácná krev jednorožců byly vždy považovány za důležité magické prostředky. Lidé, kteří věřili v jejich kouzelnou moc, byli schopni udělat téměř cokoli pro získání těchto suvenýrů z jednorožcova těla. Možná i pro svou magickou moc se často objevoval v erbech šlechtických rodů.

Zmínky o jednorožcích nepochází paradoxně z Řecké mytologie, ale spíše z Řecké národní historie a folklóru. Řečtí autoři historických děl, byli o existenci jednorožců přesvědčeni. Lokalizovali jejich původ do Indie. Další zmínky můžeme nalézt také také v čínských bájích. Ačkoli se popisy tohoto tvora různí, je evidentní, že se jedná o totožné zvíře - sudokopytníka s jemným a křehkým vzhledem, podobného lani, antilopě či koni. Jeho barva se různí stejně tak jako jeho popis. Legendy se shodují na tom, že jednorožec je jemné zvíře, které nikdy nezabíjí, právě v Číně se jednorožci střeží i zašlápnout brouka či mladou trávu. Svou vůli však dokáže prosadit velmi dobře. Tento Čínský Jednorožec (Čchi-lin) nemá s evropským mnoho společného. Někteří badatelé vycházejí z toho, že se tento jednorožec mohl vyvinout z nějakého druhu jelenovitých. V podrobnějších popisech má Čchi-lin kravský ocas, rybí šupiny, oddělené prsty na nohou a jeden srstí pokrytý roh. Odpradávna symbolizuje požehnání pro narození dítěte. Podle některých příběhů, dokáže Čchi-lin, jako u nás čáp, přinést do rodiny syna. V Číně se také věří, že Čchi-linovo vyobrazení může do rodiny přinést požehnání.

Středověké poznatky o tomto bájném zvířeti stojí na starozákonních a starověkých zdrojích, v nichž byl tento tvor uváděň jako druh divokého osla, kozy nebo koně. 200 let po Kristu se o jednorožci zmiňuje Tertullian, jako o malém divokém zvířeti a křesťanském symbolu. Ambrož, Jeroným a Basil to potvrdili. Předchůdce starověkého bestiáře, byl zkompletován v pozdní době Antické a znám býl jako Physiologus. Ve známost vešel hlavně díky podrobné alegorii, která popisuje kterak byl jednorožec polapen pannou a sklonil se před jejím vtělením. Pod tímto označením byla ukryta světice panna Maria. V legendě se praví, že hned jak tuto ženu jednorožec spatřil, položil ji svou hlavu do klína a usnul. Tento výjev se stal symbolickým obrazem, který položil základ středověkým představám o jednorožcích a obhajuje toto zjevení, ve všech formách náboženského umění. Jednorožci vždy figurovali i v mezilidských vztazích. Někteří autoři třináctého století konkrétně Thibaut z Champagne a Richard z Fournivalu, kupříkladu přirovnávali okouzlení mladíka ke své dámě, k okouzlení jednorožce k panně. Tato uhlazená verze vyznačující alternativu božské lásky byla své doby napadena jako kacířská.

Se vzestupem humanismu, získali jednorožci mnohem světštější význam. Stali se symbolem neposkvrněné lásky a věrného manželství. Takovou roli hráli jednorožci i v Petrarchově díle "Triumph of Chastity". Dánský královský trůn je údajně také zhotoven z "jednorožčích rohů". Ten samý materiál byl použit na ceremoniační kalichy, protože jak se obecně věřilo, roh jednorožce dokázal zneutralizovat jed. O této vlastnosti psal ve svém díle Pseudodoxia Epidemica už Sir Thomas Browne. Lidé, kteří se báli otravy pili často z kalichů, vyrobených z rohu jednorožce. Někteří alchymisté považovali účinky rohu dokonce za magické. Jako důkaz byl tento roh často předkládán, ovšem většinou se jednalo o podvrh v podobě zubu narvala jednorohého. Jednorožec se ovšem dal uplatnit i v mnoha jiných ohledech. Domnělé afrodisiakální prostředky a další údajné medicinské přednosti měla vždy na svědomí některá z Jednorožcových částí těla, jako mléko, kůže nebo vnitřnosti. Jednorožcům byla také přisuzována vlastnost rozpoznat, jestli je žena panna či ne. Některé legendy zase praví, že je mohli spatřit pouze neposkvrněné panny.

O setkání s jednorožcem hovoří nejedna legenda. Kromě legendy o jednorožci a panně, spatřili tohoto bájného tvora mimo jiné i Alexandr Veliký, Čingischán nebo Caesar. Skutečnou existencí jednorožců se zabýval už nejeden badatel středověku, renesance ale i novověku. Většinou se však snažili zmínky o existenci jednorožců popřít a vědecky vyvrátit. Pokud by skutečně existoval, byla by už přece v údobí tolika tisíců let nalezena jeho kostra, tvrdí skeptici. To, že nejsme schopni důkazy o existenci jednorožce objevit, ale nutně neznamená, že tento spanilý tvor neexistuje.

Gryf

11. ledna 2009 v 16:23 | Lassie |  Fantasy
Gryf je nestvůra skládající se z poloviny orla a poloviny lva. (Blízkovýchodní verze má hlavu s hřebínkem, zatímco např. řecká verze mívá řadu stočených kadeří tvořící hřívu)
Je spojením vlastností obou těchto zvířat. Vyjadřuje bystrost orla a sílu lva.
Ve starém Řecku představoval božskou moc a po vzoru východních národů se používalo jeho obrazů k výzdobě chrámů, přilbic a štítů starých helénských válečníků.
V křesťanství přejal (podobně jako Fénix) symbol vzkříšení. Značí též dvojí přirozenost Kristovu - božskou (pták) a lidskou (zvíře).
Gryfa můžete vidět např. na románských dlaždicích z bývalého kostela sv. Vavřince na Vyšehradě (jsou i na některých cedulích "Vyšehrad").
V Egyptě se v postavě Gryfa spojuje lví jevová podoba krále a sokolí podoba Hóra.
Gryf je už od Staré říše symbolem vítězného vládce.
Přibližně v době Střední říše se Gryf změnil na ochranného démona, který táhne vůz lovce k vítězství. Od té doby se taky začal objevovat na magických holích.
V ptolemajovské době jsou Re i Hór znázorňováni v podobě Gryfa. Později se Gryf stal symbolem msty a ptolemájovci ho nakonec přiřadili k řecké bohyni Nemesidě.

Pegas

11. ledna 2009 v 16:22 | Lassie |  Fantasy
Pegas neboli Pégasos (z původního πηγή pégé pramen) je v řecké mytologii okřídlený kůň, syn boha moří Poseidóna a Medúsy.
Vyprávění o jeho původu se liší. Podle jednoho z nich vyskočil Pégasos z těla své matky Medúsy poté, co jí Perseus uťal hlavu. Jiná verze vypráví, že vyskočil ze země, na níž dopadla Medúsina krev. Prý uměl létat rychle jako vítr, žil na vysokých horách, zejména na Parnasu ve Fókidě nebo na Helikónu v Boioóti.

Pégasos pomohl Bellerofontovi v jeho boji s Chimérou a Amazonkami. Existuje mnoho příběhů, v nichž se spolu nacházejí Pégasos a Bellerofontés. Když však chtěl Bellerofontés vzlétnout na Pégasovi na Olymp, nejvyšší bůh Zeus se rozhněval za takovou odvážlivost. Potrestal Pégasa náhlou zuřivostí, Bellerofón se na něm neudržel a pádem na zem ztratil rozum. Podle mytologického příběhu byl Pégasos proměněn v jedno ze souhvězdí, ale pera jeho křídel dopadla na zem blízko Tarsu a dala tak pojmenování tomuto městu. V umění bývá zobrazován jako atribut básníků.

Vlkodlaci

11. ledna 2009 v 16:21 | Lassie |  Fantasy
Vlkodlaci
V šestnáctém a sedmnáctém století patřila víra v existenci vlkodlaků k nejrozšířenějším pověrám v Evropě. Stala se dokonce i součástí víry v upíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčí podobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépe pít lidskou krev. Problematika vlkodlactví je však mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo…
Klademe-li si otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje velmi výrazné faktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nich působil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra ve vlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu, kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost, náboženské tmářství a částečně i jisté kultovní historické dědictví, sahající hluboko do minulosti. Už v prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jinde šakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř v tlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách a zpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy po rituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovem vlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce ve vlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možné snáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytně pospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo. Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku k nejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.
Vlk, respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptské civilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl i zde bohem smrti a podsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály, připomínajícími pozdější černou magii. Vlk stojí i na počátku římské civilizace. Byla to slavná římská vlčice, která podle staré pověsti odkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starých Germánů byl vlk významným atributem boje a války. Lidé vypozorovali, že když tato šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdává. Pozornosti jistě neunikla ani inteligence těchto zvířat, která svou kořist napadají většinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou.
Vlk, ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezi nejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo by se říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizace už v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo o symboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčí rituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástup křesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starých pohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech a tajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr v alchymii a okultismu. Právě 16. století bylo érou nového vzepjetí magie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního života feudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketicky pojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážných problémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantského reformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jak proniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů. Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest, ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.
Bylo by ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohoto procesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohoto boomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchu nechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se především katolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj je zároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednocení křesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu ke stavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdy být nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě a ovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností. Vrcholní představitelé kléru věděli, jak mocná je lidská pověrčivost, vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlali využít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možné se zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdo inklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsoby jednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo to jednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, měla rozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných i domnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jí v tom byla výtečným pomocníkem.
Dnes jsou vlkodlaci námětem řady hororových filmů a jen málokdo se už při nich třese hrůzou. Tak tomu ale nebývalo vždycky. Ještě před pár staletími lidé skutečně věřili, že existuje proměna některých lidí ve vlky, zejména při měsíčním úplňku, kdy bylo nebezpečné vycházet ven. O přímé vazbě honů na čarodějnice s vlkodlactvím (lykantropií) svědčí i kdysi všeobecně rozšířená víra, že se čarodějnice sjíždějí ke svým shromážděním (sabatům) na vlcích a pak se samy ve vlky proměňují, aby napadaly lidi i jiná zvířata. Když byl vlkodlak smrtelně zraněn, vracel se těsně před smrtí zpět do lidské podoby. Bohužel, k šíření těchto pověr přispívaly i případy velmi závažné násilné trestné činnosti duševně nemocných jedinců.
Je znám případ jistého Francouze Gillese Garniera, hromadného vraha z 16. století, který zabíjel zatoulané děti a živil se jejich masem. O podobné případy kanibalismu osob žijících osamoceně v odlehlých pustinách nebyla ve středověku nouze. Když byl Gilles Garnier posléze lapen, nejenže se na mučidlech přiznal ke svým strašlivým zločinům (které mu však byly stejně prokázány), ale tvrdil o sobě, že se proměňoval ve vlka a pak zabíjel vše živé. Nakonec byl obviněn z čarodějnictví a v lednu roku 1573 upálen.
Také Němec Peter Stube byl v 16. století odsouzen za to, že zavraždil ve své údajné vlčí podobě řadu dětí i několik těhotných žen. I jemu byl prokázán kanibalismus a po předchozím mučení ho roku 1589 také upálili.
Známý je i případ nezletilého vraha Jeana Greniera, slabomyslného pasáka, který údajně zabíjel malé děti oblečen do vlčí kůže. Pozůstatky jeho obětí se ale nikdy nenašly, a tak ho roku 1603 zprostil soud žaloby a tento slabomyslný mladík byl doživotně internován v jednom klášteře, kde za šest let zemřel. Jeho soudci dospěli při vyšetřování k závěru, že si hoch vymýšlel, a i když zřejmě nevraždil, mohl být pro své okolí nebezpečný.

Diplomeček

10. ledna 2009 v 13:25 | Lassie |  Moje diplomi
Díííííky

Diplomek od Lili

8. ledna 2009 v 20:59 | Lassie |  Moje diplomi


Diplomek pro Lili za bleskajdu

3. ledna 2009 v 19:36 | Lassie |  Bleskovky
Mno tak to vypada že se žádný jiný kokot do tyhle bleskovky nepřidal...Tak na to seru xD

Goodbay

2. ledna 2009 v 20:04 | Lassie |  Smutné příběhy...

Můj diplomek

2. ledna 2009 v 20:03 | Lassie |  Moje diplomi