Srpen 2008

Obrázky vlků9

15. srpna 2008 v 21:11 | Lassie |  Obrázky vlků

Obrázky lišek

13. srpna 2008 v 19:12 | Lassie |  Ostatní zvířata
Obrázek “http://obrazky.rajsmichu.cz/21/licoka.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Tyto zvířata jsou krásná když jsou živá ! Jaký je lepší pohled ? Vidět jen kožešinu na ramenou bohaté dámy nebo vidět lišky svobodné v přírodě ?

Týrání zvířat - kožešiny

12. srpna 2008 v 22:24 | Lassie |  Týrání zvířat!!!
Přemýšleli jste někdy o tom, co se stane s takovým koněm, když už je starý a nemůže běhat? Nebo jakým postupem se vyrábějí kosmetické přípravky? Kolik nevinných zvířat je utrápeno v laboratořích?Kolik zvířat je zabíjeno pro kožešiny? A pro maso?
Kdysi sloužil kožich k ochraně před zimou a čím je dnes? Symbolem majetnosti mnoha dam...

Problém kožešinových zvířat se dá rozdělit dále na kožešinové farmy a lovení do pastí. Avšak ani jedna z odnoží není ke zvířatům přívětivá(jak jinak taky).
Lovení do pastí
Metody, které se při odchytu zvířat používají, mají co nejméně poškodit kožešinu. Našlapné čelisťové pasti jsou konstruovány tak, aby po šlápnutí zvířete na terčík sklaply a zvíře tak nemohlo utéct. Zvíře tedy v horším případě umírá dny a někdy týdny v bolestech vyčerpáním či hladem nebo je nakonec ubito lovcem. V lepším případě je zabito hned, tak se děje nejčastěji v případě čelisťových pastí tělových.
Kožešinové farmy
Nejčastěji jsou chovány norci, lišky a činčily. Problém sestává v tom, že jsou po celý život(což je maximálně jeden rok) chovány v drátěné kleci, která jim neposkytuje základní životní potřeby, jako jsou páření, pohyb, ale i svoboda. Norci například žijí samotářský život, přes den urazí velké vzdálenosti, plavou a loví. Na farmách se chovají po jednom, dvou, či třech v drátěné kleci s budníkem. Lišky jsou v přírodě plaché, žijí samotářsky a vyhrabávají si nory. Žádnou noru si tedy logicky v holé drátěné kleci vyhrabat nemůžou. Následkem těchto nedostatků trpí zvířata mimo různé nemoci také poruchami chování- nejčastěji stereotypií, což jsou stále se opakující pohyby. Například liška běhající v kleci stále dokola. Další častou poruchou je sebepoškozování(např.okusování vlastního ocasu) nebo požírání vlastních mláďat.

Co můžete proti tomu dělat? Opravdu mi neříkejte, že jste bezmocní. Samozřejmostí je nekupovat výrobky z kožešin. Ať už celý kožich, lem či cokoliv jiného(přívěsky...). Dálší možnost- rozšiřovat pravdu o kožešinách, diskutovat s lidmi, kteří si kožich chtějí pořídit či už pořídili a odradit je od možného nákupu. Můžou si přece pořídit kožich umělý, který je levnější a jistě i zahřeje u srdce.

Není nic jednoduššího, než zavírat oči před pravdou. Nemyslím teď pouze kožichy, ale celkově před týráním zvířat či ničením životního prostředí. Není nic jednoduššího než hlásat, že s tím stejně nic neuděláme a v poledne zasednou k obědu, kterému kraluje hovězí steak.
Liška na poslední fotce ještě žila! Zdroj: http://dee-misa.blog.cz/

Citáty o psech

11. srpna 2008 v 20:10 | Lassie |  Psi
Pes je jediné stvoření na světě, které vás miluje víc než sebe.
Ten, kdo řekl, že štěstí se nedá koupit, zapomněl na štěňata.
Člověk - je psí představa o tom, jak by měl vypadal Bůh.

Smutný příběh.....

9. srpna 2008 v 16:51 | Lassie |  Smutné příběhy...
Tento příběh je moc smutný a dlouhý ale přečtěte si to, a pokud máte blog, dejte si to na něj, ať se to už vícekrát nestane!
Smutný příběh štěňátka
Nepamatuji si toho moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidé si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si maminku a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratříčky a sestřičky. Pamatuji si, že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli.
Pamatuji si na den, kdy mě vzali od maminky. Byl jsem velice smutný a vystrašený. Moje mléčné zoubky sotva vyrostly a opravdu jsem měl být ještě u maminky, ale ona byla taková nemocná a lidé stále mluvili o tom, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, který já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Pouze nás dva. Choulili jsme se k sobě a byli jsme tak vystrašení. Stále nás nikdo nepřišel pohladit. Tolik nových věcí, zvuků a pachů. Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat. Některá piští, jiná mňoukají, další pípají. Moje sestřička a já jsme natlačení v malé kleci. Slyším i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mne koukají, líbí se mi ,,malí lidé´´- děti, vypadají tak mile a směšně, jakoby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do naší klece a vylekají nás. Často nás vyndávají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy slyšíme: ,,Ach, jací jsou rozkošní, chtěl bych jedno domů, ale nikdy si nás nikdo nevezme.


Moje sestřička minulou noc zemřela, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného tělíčka. Slyšel jsem je mluvit, že byla nemocná a že by mne měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod. Myslím, že moje slabé zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestřičkou, neboť její tělíčko ráno vzali ven z klece a nevím jak s ním naložili.


Dnes přišla jedna rodina a koupila si mne! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mne drží tak něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkali, že jsem milé a krásné štěně! Dostal jsem jméno Anděl, neboli Andílek. Rád olizuji mé nové lidi. Rodina se o mne výborně stará, mají mne rádi a jsou něžní a milí. Jemně mne učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a moře lásky. Chci se jenom zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím.


Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mne jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel říkat něco smutného mé milované rodině, protože vypadali strašně smutní. Zaslechl jsem něco jako ,,silná dysplazie kloubů´´ a něco o mém srdci. Zaslechl jsem veterináře zašeptat něco o rádoby chovatelích a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všechno znamená, ale bolí mne vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale stále mne milují a já je mám také stále velice rád.


Už je mi 6 měsíců. Ve věku, kdy jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mne hrozně bolí jenom se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mne běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to těžké! Láme mi to srdce, když vidím děvčátko takové smutné a když slyším mamku a taťku říkat, že ,,asi už nastal ten čas´´. Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluví o ,,dědičných problémech´´.


Já přeci chci jen cítit teplé sluneční paprsky, hrát si a tulit se k mojí rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď už mne bolí i se postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu už jen kňučet bolestí.


Vzali mne naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být hodný a mít všechny rád. Co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl usušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olíznul ruku, ale můžu jen zakňučet bolestí.


Stůl u veterináře je takový studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidé mne objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dneska tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mne drží jemně a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak na mne jde klid. Teď můžu něžně olízat její ruku. Začínám vidět sny: vidím přicházet mojí maminku a mé bratříčky a sestřičky na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, který znám - slabým zavrtěním ocásku. Doufal jsem, že s nimi strávím hodně, hodně měsíců, ale nebylo mi to souzeno. ,,Víte´´, povídal veterinář, ,,štěňata v pet-shopech nepochází od etických chovatelů´´. Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než uvidím svou milovanou rodinu znovu.
Kdyby se to jenom všechno událo jinak.
Tenhle příběh koluje po internetu, dejte si ho taky na svůj blog ať už se tohle nikdy nestane! Prosím...!!! Vám přece taky musí být líto toho štěňátka, ne?!