Vaše smutné příběhy

25. prosince 2007 v 22:41 | Lassie |  Smutné příběhy...
Vaše smutné příběhy mi můžete poslat na mail...Pak je dám do této rubriky i s vaší přezdívkou...
V příběhu může jít o lásku,o smrt,příbuzných nebo zvířete atd.....
MŮJ MAIL JE :Tina.Jack.seznam.cz
Tak ahoj moc se těším....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kája kája | E-mail | 17. července 2009 v 17:36 | Reagovat

Když sem chodila do 5.třídy měla jsem nejlepší ká,ošku menovala se Hanka.Jenomže se donás vmísila jedna největší kráva světa tět už to vim ale mec pozdě:(No a postupem času sem se sní začala bavit připadalo mi že se změnila jenomže to všechno byli jenom přetvářky aby mi zničila kamarádctví z Hankou.Hanka vědela že se nezměnila a říkala mito jenže já jí nevjeřila furt mi říkala at se sní nebavim ale mě nepřesvěčila.Ot toho dne kdy sme se z Anetou (to byla ta kráva)seznámil uplinuli dva měsíce.Když mi jednoho dne na icq od ní přišla správa (usmíříš mě z Hankou?připadalo mi to divný ale proto že sem jí znala už 2 měsíce myslelasem si že y mi nedokázala ublížit jenže dokázala.Dalo mi to dost práce a taky to trvalo nákej čas ale dala sem je do hromady.Jenže ot toho dne uš na mě kašlala.A když sem se bavila s Anetou octrkovala sem Hanku nikdy mi to nedokázala otpustit a asi ani nikdy neodpustí tet sem sama a mim jedinym přítelem je můj pejsek Filip ale ten uš me taky brzo opustí jemu totiš už 9 let.Aneta z Hankou sou tet nejlepší kámošky a já vím že život bez přátel není život Hanka ale hluboko vmim srdci zůstane kámoškou na vždy a budu vspomínat na hezký chvilky co sme spolu zažili ale uš jenom jako pouhou vspomínku.

2 kája kája | E-mail | 17. července 2009 v 17:41 | Reagovat

:(

3 Ahena Ahena | 1. ledna 2011 v 21:03 | Reagovat

měla jsem psa... československého vlčáka... měla jsem ho od mala apak jsem zjistila, že je to opravdiví vlk. vypustili jsme ho................. další den jsem za ní zašla do rezervace a našla jsem ho roztrhaného... :( řekla jsem to správci a on říkal že tam žádné zlé zvíře nikdy nic neroztrhalo... byla sem tam zas.... kousl me do ruky. muj vlk. menoval se Billy. utratili ho... o to však nejde. desi me ze jsem ho minle dny videla roztrhaného..... do dnes nevim co se salo.... :(

4 Kajra Kajra | 29. dubna 2012 v 10:14 | Reagovat

Měla jsem pejska Tedynka, během těchto prázdnin, se ale stala tragická nehoda...

Odjeli jsme na 10 dnů do Chorvatska a našeho Tedyska hlídali babička s dědou. Po deseti dnech jsme se na něj celá rodina těšili a nakonec jsme se dočkali. Strávili sme sním krásné dopoledne na naší chalupě. Bylo hrozné horko a on lítal po zahradě jako splašený. Vběhl mezi popadané hrušky, kde byly samé vosy. Asi 4 ho popíchaly a on byl na ně alergický, takže se začal dusit, upadl na zem a nemohl dýchat. Ihned jsme jeli do města, které bylo od nás 15 km, ale tam měl zrovna veterinář dovolenou. Jeli jsme do dalšího města, které bylo od nás 25 km. Držela jsem ho v náručí a měla jsem prsty mezi jeho zuby, aby mohl trošku dýchat. Protože jsem ho opravdu milovala, foukala jsem mu i do pusy, jen aby to zvládl. Když jsme dorazili k veterině, dali mu tam několik injekcí a řekli,že bude v pohodě, že se musí z toho vyspat. Vypadal mnohem líp jen stále nemohl chodit. Jenže večer mu začala téct krev z konečníku, tak jsme jeli ještě ten večer k nejlepšímu veterináři v okolí, který mu dal další injekce a řekl, že se z toho vyspí. Celou noc jsme sním byli vzhůru. Asi v pět ráno mi bylo jasné, že se nic nelepší. Stále krvácel a nemohl spát, protože se bál že už se nikdy neprobudí. Stále se nemohl postavit, měla jsem strach, že ochrne nebo umře. Hned jak to šlo, jsme s ním zase jeli k veterináři a ten řekl, že bude v pohodě, že se lepší a dal mu další injekce s tím, že ať odpoledne ještě přijedeme a ať mu voláme, jak na tom je. Ale ani ne za pět minut na to, co jsme vyjeli od veterináře, Tedy dostal křeč a zemřel mi v náručí. Rychle jsme se vraceli, ale už bylo pozdě. Zkolabovala jsem, protože jsem tomu nemohla uvěřit. Doktor nám později řekl, že měl embolii, že mohl zemřít kdykoli, že jen čekal na nás, až se vrátíme z dovolené, aby se s námi rozloučil. To vosí píchnutí to prý jen urychlilo. Protože jsme na tom celá rodina byli hodně špatně, jeli jsme hned druhý den pro nového pejska. Podle jeho rodičů, bude nejspíš vypadat jako Tedynek. Jmenuje se Montík a moc nám pomohl překonat smutek. Tedynkovi jsme u naší chaloupky vykopali hrobeček a tam mu poházeli jeho hračky a zapalujeme mu každý den svíčku. Je to už víc než měsíc, co se to stalo a stále nám moc chybí. Máme tě rádi!

5 Kajra Kajra | 29. dubna 2012 v 10:14 | Reagovat

Tenhle příběh se stal mně a mojí kamarádce Andree...

Je to už hodně dávno,co kámoška Andrea měla pejska (jorkšíra) Maxíka. Chodili jsme s ním na procházky, přitom jsme kecaly... Andrea vždy Maxíka pouštěla z vodítka, aby se trošku proběhl .Ale jednou se to stalo Andree osudným... Kolem šla parta výrostků, kteří nás neměli v oblibě. Měli s sebou na vodítku loveckého psa, který byl agresivní. Jeden z nich něco pošeptal tomu, co měl psa na vodítku. Spolu se začli hlasitě smát. Nakonec pustili psa z vodítka. My rychle volali Maxíka, ale už jsme to nestihly. Pes Maxe chytil a začal na něj útočit.

Jakmile Maxíka pustil, rychle jsme ho s Andreou vzaly a běžely k ní domů. Ale její rodiče zrovna někam odjeli.Tak jsme běžely k nám. Táta honem nastartoval auto a jeli jsme na veterinu. Tam Maxíka několik hodin operovali. Aja zavolala svým rodičům. Ti za námi hned přijeli. Veterinář řekl Andreiným rodičům, že Maxík nemá šanci na přežití. Museli ho utratit. Naposledy jsme se s ním rozloučili a všichni jsme brečeli. Teď má Andrea nového psa Paddyho a na počest Maxíka stejné rasy. A ti výrostci?? Jejich rodiče se museli složit na částku 25000. To byla cena Maxíkovy operace. Já a Andrea teď chodíme s Paddym ven, ale použily jsme se a nikdy ho nepouštíme z vodítka!

6 Kajra Kajra | 29. dubna 2012 v 10:17 | Reagovat

Je to jako včera, kdy jsme si poprvé přivezli domů našeho prvního psího miláčka...

Bylo mi asi 7 a když jsem to nádherné chlupaté stvoření poprvé uviděla, byla sem okouzlena. Jmenoval se Max, čistokrevný labrador, moje neojblíbenější rasa. Čistý, mazlivý, hravý.. pes jakého si každé dítě může přát. Přivedli jsme si ho domů zrovna, když se přestavoval barák. A to byla ta chyba. Ze začátku jsme se mu všichni s láskou věnovali, chodili na cvičák, potom k nám ale začali každej den jezdit zedníci a opraváři a tím pádem už nebylo tolik času. Doma byl prostě zmatek, spousta lidí, nepořádek a náš pes začínal divočet.

Když to všechno skončilo, všimli jsme si, že náš pes se změnil. Neposlouchal, byl divoký a měl sklony k agresivitě. Bylo to horší a horší, někdy po nás i vyjel a chtěl nás pokousat. Nebylo to normální, zašli jsme tedy k veterináři, který mu předepsal opravdu silné léky na zklidnění. Pomohlo to, náš pes byl na pár hodin až moc v klidu. Pak to ale všechno začlo znovu.

Byli jsme zoufalí, začínali jsme se ho bát. Poslední kapkou bylo, když jsme jednou šli do školy. Nevím jak se to stalo, bylo to strašně rychlý. Vyšla jsem z baráku, prošla okolo Maxe , když se najednou ke mě přihnal a kousl mě. Měla sem ale popravdu štěstí, na ruce na kterou zaútočil sem měla silnej náramek. Bez něho by mi prokousl žílu. Zachránil mě. Po tom incidentu máma nezaváhala a ještě ten den zavolala policii aby si pro něj přijeli. Bylo mi to strašně líto, zlobila sem se na ní, co mi to udělala, nemohla sem se ani rozloučit, brečela jsem. Byl opravdu úžasný do doby než se to vše pokazilo. Teď jsem už starší a chápu to. Labradora si ale přeju pořád a pokud ho jednou budu mít, nehodlám udělat stejnou chybu jako udělali naši!

7 Kajra Kajra | 29. dubna 2012 v 10:19 | Reagovat

Martina (21) z domova utekla kvůli problémům s její mámou. Nevěděla ale, co ji čeká. Poslechni si její příběh...

S mámou to bylo peklo
Poprvé jsem utekla, když mi bylo šestnáct let. Měla jsem pocit, že by máma byla nejradši, kdybych vůbec neexistovala.Tátu neznám a máma mi o něm odmítala cokoliv říct. Mám jednu nevlastní sestru, která je o něco starší než já - vždycky to byla ona, kdo se o mě staral, a když se od nás odstěhovala, ocitla jsem se doma s mámou, která jenom hledala problémy. Každý den, když jsem se vracela domů, jsem měla pocit, že mám knedlík v puse!
Jednou o víkendu jsme se hodně pohádaly a já práskla dveřmi. Najednou jsem se ocitla venku, nic jsem s sebou neměla. Jela jsem prvním autobusem na Moravu za ségrou. Jen uslyšela můj hlas a všechno jí bylo jasné – sama s mámou vůbec nevycházela. Nechala mě u ní přespat.
Příští den volala mámě a dělala, jakoby o mém útěku nevěděla. Když se mámy zeptala, jestli se mnou může mluvit, máma jí zalhala a řekla, že jsem u nějaké kamarádky! Tolik to mojí sestru naštvalo, že jí položila telefon! Byla jsem víc než přesvědčená, že je máma ráda, že jsem odešla. Ségra mě ale přesvědčila, že bych se měla vrátit, abych chodila do školy a nepřidělala si další problémy. A v jejich bytečku jsme všichni tři žít nemohli!
Když jsem se vrátila, moje máma už všechno věděla od sestry, ale její jedinou reakcí byl vražedný pohled. Rozdělovala nás zeď. Moje sestra se navíc odmlčela, už neměla čas volat tak často a podporovat mě.

Nabízeli mi, abych dělala něco „extra“
O rok později jsem nechala školy, už jsem neviděla žádné východisko z mých problémů. Připravovala jsem se na svůj útěk. Slyšela jsem mluvit o jednom baru, kde hledali „tanečnice“. Šla jsem tam a nabídli mi ubytování. Po nabídce jsem okamžitě skočila! O několik dnů později jsem tedy uskutečnila svůj plán a z domova jsem odešla.
Už od začátku jsem pochopila, že tenhle bar nabízí víc než jen pití a muziku. Atmosféra byla sice dost napjatá, ale práce docela vynášela, a já jsem si řekla, že se budu co nejvíce snažit. Hlavně se nevrátit domů!
O několik měsíců později jsem pravidelně dostávala nabídky, abych dělala něco „extra“ - doprovázet klienta na večírku a pak se s ním vyspat. Když v baru viděli, že všechny nabídky odmítám, majitelka baru mi vysvětlila, že pokud to takhle půjde dál, budu muset bar opustit a vystěhovat se. V té době jsem brzy měla oslavit osmnáctiny a chtěla jsem do té doby někde vydržet, abych si pak mohla najít pořádnou normální práci.
Jednou jsem tedy nabídku přijala, ale připadala jsem si špinavá, hnusná. Po svých 18. narozeninách jsem si pospíšila, abych si našla nějakou jinou práci, ale chtěli mě přijmout jenom na místo „hostesky“...

Měla jsem štěstí
V té době mi bylo hodně mizerně, každý den jsem brečela, cítila jsem se sama, ani jsem se už neodvážila zavolat mé sestře. Pokud jde o mámu, o té nemá cenu ani mluvit, nikdy se mě nesnažila hledat! Musela jsem se tedy vrátit k práci barové „tanečnice“, tak špatně se dalo z téhle situace vyjít. Naštěstí jsem se ale seznámila se svojí velkou láskou, a to mi umožnilo všechno vyřešit! Brzy mě můj přítel přesvědčil, abych kontaktovala svoji sestru a z našeho setkání jsem byla nadšená! Také jsem se měla brzy stát maminkou! Mámu jsem nikdy vidět nechtěla, jen jednou jsem s ní mluvila po telefonu.
Moje rodina si myslí, že jsem během mého útěku pracovala v restauraci, nikdy víc nepátrali po tom, co jsem dělala. Uvědomuju si, že jsem si zahrávala s ohněm, a že jsem se z toho vůbec nemusela dostat... Měla jsem štěstí, ale cítím uvnitř sebe velikou bolest, i když právě začínám novou kapitolu svého života...
--------------------------------------------------------------------------------

Věděla jsi, že...
•30% útěků má příčinu v rodinných problémech a konfliktech s rodiči
•17% útěků je z lásky
•9% ze známosti na internetu
•4% kvůli špatným výsledkům ve škole

--------------------------------------------------------------------------------

Útěk... Jaká jsou nebezpečí?

Může být útěk prostředkem, jak vyřešit moje problémy?
Vůbec ne! Často je příčinou takového útěku z domova špatná komunikace s rodiči, neschopnost dialogu. Ale odejít od nich situaci nevyřeší, to rozhodně ne! Navíc, čím více času od útěku uběhne, tím je těžší se vrátit. Někteří by se nejraději vrátili ještě tentýž večer, ale nevědí, jak to udělat. A tak zůstávají na ulici, a právě tam se může všechno rychle zvrtnout...

Co mi na „ulici“ hrozí?
Ve dne není ulice ještě tolik nebezpečná, ale v noci se bez peněz otevírají všechna nebezpečí. Když člověk nejí, je slabý a není tolik pozorný vůči okolí, podrobuje se agresivitě ostatních zbloudilých mladých, kteří se s nimi nemazlí. Alkohol, drogy, prostituce a násilí nejsou nikdy daleko...

Dívka, která utekla z domova, je „snadnou kořistí“
Vždycky se najdou lidé, kteří takové dívce nabídnou práci (ilegální - do 18 let je nutné svolení rodičů) nebo ubytování (také zakázáno)... aby ji nakonec nechaly pracovat bez vyplacení peněz, uvěznili ji, znásilnili, nutili k prostituci... Je jim vydána na milost a nemilost. Člověk s opravdu dobrými úmysly nikdy „nepomáhá“ tímto způsobem. Musíš být opravdu hrozně moc opatrná a nevěřit nikomu takovému...

Takže co dělat, když už nemůžu dál nebo nevím, kam jít?
Je třeba znovu navázat kontakt, třeba i mimo rodiče, pokud je to moc těžké. Je třeba mluvit s ostatními lidmi, například rodina, profesoři, přátelé, sociální pracovnice. Také by se nemělo zapomínat na různá sdružení, tísňové linky a také na telefonní číslo pro případ ohrožení 112.

Kam pro pomoc?
Může se stát, že okolí o tvých problémech ví, ale neví, jak pomoci, nebo nechce zasahovat, ať z důvodu nezájmu, strachu, lhostejnosti a podobně. Je to na Tobě... Pokud máš pocit, že si o svých problémech nemáš s kým promluvit, a nevíš, kde hledat pomoc, neváhej se obrátit na Linku bezpečí. Neměj strach, lidé na takových linkách řeší stovky stejných případů denně a vědí nejlépe, jak z toho ven!

K

8 Kajra Kajra | 29. dubna 2012 v 10:20 | Reagovat

ted jsem našla dost příběhů snad jste se při čtení rozbrečeli

9 Kajra Kajra | 29. dubna 2012 v 10:23 | Reagovat

NO TAK POSLEDNÍ PŘÍBĚH

Šárka, Lenka a Katka už měly na rukou želízka. Vyprávějí nám, za jakých okolností se dostaly do problémů s policií, a jak se na nich tyto zkušenosti podepsaly.

Šárka (21): „Měsíc mě sledovali.“
Čtyři hodiny ráno. Tvrdě jsem spala, když v tom mě vzbudila slova: „Otevřete, policie!“. Silou pěstí bušili do mých dveří. Vyděšená jsem šla otevřít. Špatný sen? Ne. Bylo jich pět.
Už šest měsíců jsem brala kokain. Nikdy jsem ho neprodávala, vždy jen kupovala. V tu noc drogová síť padla a oni hledali zboží... Atmosféra byla hodně napjatá, agresivní. Nadávali mi, zkroutili mi ruce za zády. A to fungovalo, nikdy v životě jsem neměla takový strach...
Začali prohledávat můj byt a ptali se mě na mého dealera. Sledovali mě už měsíc. Věděli přesně, co jsem dělala. Nakonec jsem jim ukázala všechno, co jsem doma měla. Bylo toho tak málo, že to nemohli najít! Pochopila jsem, že si mysleli, že dealeři schovali zboží u mě doma.
Policie mě odvedla na stanici v želízkách, před zraky všech sousedů probuzených hlukem. Vzali si moje otisky prstů, vzorek DNA a nafotili moje tetování – teď už jsem vedená v jejich záznamech. Po výslechu jsem se dostala do cely. Konečně. Až doteď nebyl čas přemýšlet, všechno šlo tak rychle. V cele je všechno zařízeno tak, aby se člověk cítil špatně. Přemýšlela jsem, jestli mě dealeři nepovedli a nehodili to na mě. Čekala jsem v cele ještě dalších osm hodin, potom mi přišli říct, že jsem volná.
Před policistou, který mi to řekl, jsem se rozplakala. Začal si se mnou povídat a zeptal se mě, proč jsem brala drogy. Aniž bych přestala brečet, vysvětlovala jsem mu, že to jednoduše byl můj únik. V té době mi to nevycházelo ani ve škole, ani v mém osobním životě...
Metrem jsem se vracela domů, zdrcená a traumatizovaná. Nikdy už jsem na kokain nešáhla. Ale i dnes, když slyším hluk na chodbě, se mi rozbuší srdce. Policejní sirény mi nahánějí strach.

Lenka (16): „Díky zatčení jsem se dostala z bludného kruhu.“
Nikdy mi nic nechybělo. Obyčejná holka, můj otec mi nahrazoval svoji nepřítomnost dárky...
Značkové oblečení, tašky, školní pomůcky... Měla jsem víc než ostatní, a proto na mě holky ze třídy žárlily a nebavily se se mnou.
Ani nevím proč, ale minulý rok jsem začala krást v obchodech. Poprvé to bylo v lékárně. Tělový olejíček, který jsem si mohla koupit, nakonec skončil v mé kapse. Šlo to hladce a mě to přišlo mnohem víc vzrušující než chtít po rodičích peníze! Líčení, cédéčka, spodní prádlo... Byla jsem si čím dál víc jistá.
A takhle jsem si i začínala získávat přátele – kradla jsem pro ně. Konečně mě respektovali! Nabízela jsem jim věci, které jsem nakradla, za „kamarádskou cenu“. Krást bylo jako droga. Když jsem nekradla deset dní, chybělo mi to.
Jednou jsem chtěla využít vánočního zmatku, a ukrást něco většího. V tom mě někdo chytil za rameno tak pevně, že jsem se nemohla ani hnout. Všichni kolem se na mě upřeně dívali, cítila jsem jejich pohledy... Moje kořist byla drahá a já jsem skončila na policejní stanici. Dali mi najevo, že mají plné zuby dívek, jako jsem já. Když moji rodiče přijeli, nemohli tomu uvěřit. Měla jsem přece všechno, co jsem kdy chtěla, a měli pravdu! Když se mě na to zeptali, rozplakala jsem se. Nejhorší bylo, že jsem ztratila jejich důvěru, dívali se na mě pak jinak.
O několik týdnů později jsem se měla dostavit k soudkyni pro mladistvé. Byla přísná, ale spravedlivá. Mým trestem byly hodiny prospěšných prací (vzhledem k mému věku). Možná to zní divně, ale když jsem vycházela, cítila jsem se lépe, chtěla jsem začít nový život. Uvědomila jsem si, že mám vlastně štěstí - moje rodiče pro mě měli velké pochopení, a to všechno bylo vlastně východiskem z bludného kruhu. Také jsem přišla na moje poslání - pracovat jako soudkyně pro zločiny mladistvích!

Katka (20): „Zatčení změnilo můj názor na policii ...k horšímu.“
Je to několik měsíců, co jsem se s mým klukem zúčastnila demonstrace proti fašismu v Praze.
Šli jsme ulicí, všechno probíhalo v naprostém klidu. V tom nás obklíčila policie. Násilím odchytávali účastníky demonstrace a strkali je do autobusu. Začala jsem panikařit, byla jsem naprosto vyděšená. Nakonec odvedli i mě.
V autobuse nás bylo 40 až 50 lidí, neměli jsme dost místa na sezení a padali jsme horkem. Jít na záchod bylo zakázané, a i když jsme prosili o vodu, nikdo nám nic nedal. Utěšovala jsem se tím, že jsme na tom všichni stejně... Po třech hodinách jsme se konečně dostali cíli, když v tom jsme slyšeli výbuch někde těsně před námi. Všichni začali panikařit, brečet, bylo to peklo! Jenže to nemohl být nikdo jiný než policie, která se tím zřejmě bavila, a moje neštěstí se tak měnilo ve vztek.
Na stanici byla napjatá atmosféra: Policajti byli agresivní, jeden mi dokonce pochroumal rameno. Řvali na mě a chovali se, jako bych byla nějaké zvíře! I tak jsem ale dopadla ještě docela dobře - jinému demonstrantovi při nástupu do autobusu zlomili dva zuby! policie si z toho ještě dělala legraci... Vzali si moji občanku a mobil a dali mě do vazby s ostatními dívkami. Byla jsem v šoku, neudělala jsem přece nic špatného.
Nakonec mě pustili, ale dodnes nevím, proč se mi to všechno stalo. Co vím ale jistě, je to, že mě moje zkušenost hodně šokovala a já změnila na policii, o které jsem předtím měla dobré mínění, názor. Dnes jsem znechucená. Když si vzpomenu na policii, vybaví se mi spíše nebezpečí než ochrana. Jestli nás takhle chtěli zastrašit, abychom už nikdy neprotestovali, myslím si, že je to marné. To lidem totiž nikdo nedokáže vzít...
--------------------------------------------------------------------------------

Nárůst dívčí delikvence je vyšší než u kluků
Ale jen část dívek (kolem 13%) zůstane těmto činnostem věrná. Kluci často pokračují dál, až k násilí. Holky se vydávají na zločineckou dráhu většinou i z jiných důvodů - dívčí delikvence totiž není tolik o násilně získaných penězích nebo vydírání, jejich motivací je často rivalita a msta. Jsou připraveny porušit zákon kvůli cti, pro peníze jen vzácně! Na rozdíl od kluků dívky také víc obracejí násilí proti sobě samým (sebepoškozování, anorexie), než proti společenskému řádu.
Podvody, zneužití důvěry, falšování a kradené šeky nebo platební karty - to jsou oblasti, ve kterých dívky často vynikají.

--------------------------------------------------------------------------------

Byla už jsi někdy zadržena policií?
89,1% Ne, nikdy. Neumíš si to ani představit!
10,9% Ano, už se mi to stalo.

Znáš někoho, kdo už byl zadržen policií?
51,8% Ne, nikoho.
24,8% Ano, několik.
23,4% Ano, jednoho.

Víc než 85% přestupků páchají muži. Zastoupení ženské populace je sice o hodně menší, ale na druhou stranu neustále roste.

STARS V BASE
Lindsay Lohan skončila za mřížemi poté, co byla odsouzena za řízení v opilosti a krádež náhrdelníku, a několikrát porušila podmínku.
Winona Ryder byla chycena při činu. Její láska k bižuterii ji dovedla před soud.
Jessica Alba si také nějakou dobu poseděla v cele. V roce 2009 byla policisty zadržena v Oklahomě, když vylepovala na domy plakáty s bílými žraloky. Protestovala tak proti lovu tohoto vzácného zvířete.
Paris Hilton se vězení také nevyhla! Kromě toho, že si často a ráda zapálí marihuanu, přihne si za volantem.
CHarlie Sheen byl zatčen za napadení manželky. Nebylo to poprvé, kdy si pro něj přijela policie kvůli domácímu násilí.
Wesley Snipes byl odsouzen ke třem letům ve vězení za neplacení daní.
Britney Spears má policii asi ráda... Už několikrát byla zadržena za řízení pod vlivem!

--------------------------------------------------------------------------------

Máš nějaké zkušenosti s policií? Znáš někoho takového?

--------------------------------------------------------------------------------

10 Kajra Kajra | 29. dubna 2012 v 10:23 | Reagovat

NO TAK POSLEDNÍ PŘÍBĚH

Šárka, Lenka a Katka už měly na rukou želízka. Vyprávějí nám, za jakých okolností se dostaly do problémů s policií, a jak se na nich tyto zkušenosti podepsaly.

Šárka (21): „Měsíc mě sledovali.“
Čtyři hodiny ráno. Tvrdě jsem spala, když v tom mě vzbudila slova: „Otevřete, policie!“. Silou pěstí bušili do mých dveří. Vyděšená jsem šla otevřít. Špatný sen? Ne. Bylo jich pět.
Už šest měsíců jsem brala kokain. Nikdy jsem ho neprodávala, vždy jen kupovala. V tu noc drogová síť padla a oni hledali zboží... Atmosféra byla hodně napjatá, agresivní. Nadávali mi, zkroutili mi ruce za zády. A to fungovalo, nikdy v životě jsem neměla takový strach...
Začali prohledávat můj byt a ptali se mě na mého dealera. Sledovali mě už měsíc. Věděli přesně, co jsem dělala. Nakonec jsem jim ukázala všechno, co jsem doma měla. Bylo toho tak málo, že to nemohli najít! Pochopila jsem, že si mysleli, že dealeři schovali zboží u mě doma.
Policie mě odvedla na stanici v želízkách, před zraky všech sousedů probuzených hlukem. Vzali si moje otisky prstů, vzorek DNA a nafotili moje tetování – teď už jsem vedená v jejich záznamech. Po výslechu jsem se dostala do cely. Konečně. Až doteď nebyl čas přemýšlet, všechno šlo tak rychle. V cele je všechno zařízeno tak, aby se člověk cítil špatně. Přemýšlela jsem, jestli mě dealeři nepovedli a nehodili to na mě. Čekala jsem v cele ještě dalších osm hodin, potom mi přišli říct, že jsem volná.
Před policistou, který mi to řekl, jsem se rozplakala. Začal si se mnou povídat a zeptal se mě, proč jsem brala drogy. Aniž bych přestala brečet, vysvětlovala jsem mu, že to jednoduše byl můj únik. V té době mi to nevycházelo ani ve škole, ani v mém osobním životě...
Metrem jsem se vracela domů, zdrcená a traumatizovaná. Nikdy už jsem na kokain nešáhla. Ale i dnes, když slyším hluk na chodbě, se mi rozbuší srdce. Policejní sirény mi nahánějí strach.

Lenka (16): „Díky zatčení jsem se dostala z bludného kruhu.“
Nikdy mi nic nechybělo. Obyčejná holka, můj otec mi nahrazoval svoji nepřítomnost dárky...
Značkové oblečení, tašky, školní pomůcky... Měla jsem víc než ostatní, a proto na mě holky ze třídy žárlily a nebavily se se mnou.
Ani nevím proč, ale minulý rok jsem začala krást v obchodech. Poprvé to bylo v lékárně. Tělový olejíček, který jsem si mohla koupit, nakonec skončil v mé kapse. Šlo to hladce a mě to přišlo mnohem víc vzrušující než chtít po rodičích peníze! Líčení, cédéčka, spodní prádlo... Byla jsem si čím dál víc jistá.
A takhle jsem si i začínala získávat přátele – kradla jsem pro ně. Konečně mě respektovali! Nabízela jsem jim věci, které jsem nakradla, za „kamarádskou cenu“. Krást bylo jako droga. Když jsem nekradla deset dní, chybělo mi to.
Jednou jsem chtěla využít vánočního zmatku, a ukrást něco většího. V tom mě někdo chytil za rameno tak pevně, že jsem se nemohla ani hnout. Všichni kolem se na mě upřeně dívali, cítila jsem jejich pohledy... Moje kořist byla drahá a já jsem skončila na policejní stanici. Dali mi najevo, že mají plné zuby dívek, jako jsem já. Když moji rodiče přijeli, nemohli tomu uvěřit. Měla jsem přece všechno, co jsem kdy chtěla, a měli pravdu! Když se mě na to zeptali, rozplakala jsem se. Nejhorší bylo, že jsem ztratila jejich důvěru, dívali se na mě pak jinak.
O několik týdnů později jsem se měla dostavit k soudkyni pro mladistvé. Byla přísná, ale spravedlivá. Mým trestem byly hodiny prospěšných prací (vzhledem k mému věku). Možná to zní divně, ale když jsem vycházela, cítila jsem se lépe, chtěla jsem začít nový život. Uvědomila jsem si, že mám vlastně štěstí - moje rodiče pro mě měli velké pochopení, a to všechno bylo vlastně východiskem z bludného kruhu. Také jsem přišla na moje poslání - pracovat jako soudkyně pro zločiny mladistvích!

Katka (20): „Zatčení změnilo můj názor na policii ...k horšímu.“
Je to několik měsíců, co jsem se s mým klukem zúčastnila demonstrace proti fašismu v Praze.
Šli jsme ulicí, všechno probíhalo v naprostém klidu. V tom nás obklíčila policie. Násilím odchytávali účastníky demonstrace a strkali je do autobusu. Začala jsem panikařit, byla jsem naprosto vyděšená. Nakonec odvedli i mě.
V autobuse nás bylo 40 až 50 lidí, neměli jsme dost místa na sezení a padali jsme horkem. Jít na záchod bylo zakázané, a i když jsme prosili o vodu, nikdo nám nic nedal. Utěšovala jsem se tím, že jsme na tom všichni stejně... Po třech hodinách jsme se konečně dostali cíli, když v tom jsme slyšeli výbuch někde těsně před námi. Všichni začali panikařit, brečet, bylo to peklo! Jenže to nemohl být nikdo jiný než policie, která se tím zřejmě bavila, a moje neštěstí se tak měnilo ve vztek.
Na stanici byla napjatá atmosféra: Policajti byli agresivní, jeden mi dokonce pochroumal rameno. Řvali na mě a chovali se, jako bych byla nějaké zvíře! I tak jsem ale dopadla ještě docela dobře - jinému demonstrantovi při nástupu do autobusu zlomili dva zuby! policie si z toho ještě dělala legraci... Vzali si moji občanku a mobil a dali mě do vazby s ostatními dívkami. Byla jsem v šoku, neudělala jsem přece nic špatného.
Nakonec mě pustili, ale dodnes nevím, proč se mi to všechno stalo. Co vím ale jistě, je to, že mě moje zkušenost hodně šokovala a já změnila na policii, o které jsem předtím měla dobré mínění, názor. Dnes jsem znechucená. Když si vzpomenu na policii, vybaví se mi spíše nebezpečí než ochrana. Jestli nás takhle chtěli zastrašit, abychom už nikdy neprotestovali, myslím si, že je to marné. To lidem totiž nikdo nedokáže vzít...
--------------------------------------------------------------------------------

Nárůst dívčí delikvence je vyšší než u kluků
Ale jen část dívek (kolem 13%) zůstane těmto činnostem věrná. Kluci často pokračují dál, až k násilí. Holky se vydávají na zločineckou dráhu většinou i z jiných důvodů - dívčí delikvence totiž není tolik o násilně získaných penězích nebo vydírání, jejich motivací je často rivalita a msta. Jsou připraveny porušit zákon kvůli cti, pro peníze jen vzácně! Na rozdíl od kluků dívky také víc obracejí násilí proti sobě samým (sebepoškozování, anorexie), než proti společenskému řádu.
Podvody, zneužití důvěry, falšování a kradené šeky nebo platební karty - to jsou oblasti, ve kterých dívky často vynikají.

--------------------------------------------------------------------------------

Byla už jsi někdy zadržena policií?
89,1% Ne, nikdy. Neumíš si to ani představit!
10,9% Ano, už se mi to stalo.

Znáš někoho, kdo už byl zadržen policií?
51,8% Ne, nikoho.
24,8% Ano, několik.
23,4% Ano, jednoho.

Víc než 85% přestupků páchají muži. Zastoupení ženské populace je sice o hodně menší, ale na druhou stranu neustále roste.

STARS V BASE
Lindsay Lohan skončila za mřížemi poté, co byla odsouzena za řízení v opilosti a krádež náhrdelníku, a několikrát porušila podmínku.
Winona Ryder byla chycena při činu. Její láska k bižuterii ji dovedla před soud.
Jessica Alba si také nějakou dobu poseděla v cele. V roce 2009 byla policisty zadržena v Oklahomě, když vylepovala na domy plakáty s bílými žraloky. Protestovala tak proti lovu tohoto vzácného zvířete.
Paris Hilton se vězení také nevyhla! Kromě toho, že si často a ráda zapálí marihuanu, přihne si za volantem.
CHarlie Sheen byl zatčen za napadení manželky. Nebylo to poprvé, kdy si pro něj přijela policie kvůli domácímu násilí.
Wesley Snipes byl odsouzen ke třem letům ve vězení za neplacení daní.
Britney Spears má policii asi ráda... Už několikrát byla zadržena za řízení pod vlivem!

--------------------------------------------------------------------------------

Máš nějaké zkušenosti s policií? Znáš někoho takového?

--------------------------------------------------------------------------------

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama